Od orákula k filozofii změny: co vlastně je I-ťing

Vlastně každá civilizace, kterou známe, si v nějaké podobě vytvořila orákulum. Nástroj, jak si poradit s tím, co přijde, získat věštbu, pohled bohů nebo radu před důležitým rozhodnutím.

Dochovaly se z nich texty, rituály i archeologické stopy. Většina ale patří světu, který dávno zmizel.

I-ťing měl podivuhodně jiný osud.

Vyrůstá z velmi staré čínské tradice věštění a rozhodování v nejistotě. Jeho nejstarší textové jádro vzniká pravděpodobně na počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem a slouží jako orákulum při otázkách, na které člověk – a často ani vládce – neumí odpovědět sám.

O staletí později se však stejný text stává jednou z čínských klasických knih a předmětem úvah o povaze změny, správném jednání, vztahu člověka ke světu a nakonec i o tom, co vlastně můžeme vědět.

Jak se z orákula stane filozofie?

Ještě před I-ťingem

Snaha ptát se na nejistou budoucnost samozřejmě nebyla čínským vynálezem.

Starověké kultury hledaly znamení ve hvězdách, letu ptáků, vnitřnostech obětovaných zvířat nebo nejrůznějších náhodných jevech.

Ve staré Číně máme mimořádně dobře doloženou divinační tradici například z věštebných kostí období dynastie Šang. Panovník se mohl ptát na úrodu, válku, počasí, nemoc nebo porod a výsledek rituálu byl zaznamenán.

I-ťing z této kulturní krajiny vyrůstá, ale není jednoduše přepisem věštebných kostí. Jeho nejstarší textová vrstva, známá jako Čouské proměny – Zhouyi, bývá spojována s obdobím západní dynastie Čou, tedy přibližně s počátkem prvního tisíciletí před naším letopočtem.

A tady se objevuje něco zvláštního.

Namísto jednorázového znamení vzniká systém.

To je důležitější rozdíl, než se může zdát.

Jednoduché orákulum může říct: příznivé, nepříznivé. Jdi, nechoď. Vyčkej, jednej.

I-ťing dělá něco složitějšího. Odpověď nezařazuje jen na osu dobré–špatné. Umisťuje ji do struktury situace.

Orákulum tak přestává fungovat jen jako odpověď.

Začíná fungovat jako model.

Neříká pouze, zda je situace příznivá. Pokouší se zachytit její charakter, vnitřní uspořádání, napětí a okamžik, ve kterém se nachází.

A právě tím vzniká prostor pro něco mnohem hlubšího než prosté věštění.

Šedesát čtyři situací

Základem jsou dvě čáry.

Plná a přerušená.

Pozdější tradice je označí jako jangovou a jinovou. Jejich kombinací po šesti vzniká 64 hexagramů.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o komplikovanější losovací systém. Ke každému hexagramu náleží jméno, výrok a výroky vztahující se k jednotlivým čarám. V nejstarší vrstvě najdeme konkrétní obrazy, situace, historické narážky i prognostické formulace.

Jenže struktura systému umožňuje číst něco jiného než jediné znamení.

Hexagram totiž nepopisuje jednoduše stav, věc.

Popisuje situaci.

Obtíž na počátku. Čekání. Spor. Návrat. Úbytek. Vzestup. Průlom. Před dokončením.

A jednotlivé čáry naznačují, že ani tato situace není jednolitá. Záleží na tom, kde v ní člověk stojí, co už dozrálo, co se teprve formuje a kde vzniká pohyb.

To je podstatný rozdíl.

Otázka už nemusí znít jen:

„Bude výprava úspěšná?“

Začíná v ní být obsažena jiná:

„Jakého druhu je situace, ve které se nacházím – a co se v ní právě mění?“

A odtud už je k filozofii překvapivě blízko.

Pak přibyla křídla

I-ťing, který známe dnes, nevznikl najednou.

K původnímu textu byly během dalších staletí připojovány komentářové vrstvy. Sedm komentářových textů, z nichž některé jsou rozděleny na dvě části, začalo být souhrnně označováno jako Deset křídel.

Tradičně byly připisovány Konfuciovi. Moderní historické bádání však pro jeho autorství nemá pevný důkaz a jejich vznik obvykle klade přibližně mezi 5. a 2. století př. n. l.

Právě zde se s knihou stane něco zásadního.

Komentáře se už neptají pouze:

Co znamená tento hexagram?

Začínají se ptát:

Co vůbec znamená změna?

Co vyjadřují čáry?

Jak spolu souvisejí protiklady?

Jaký je vztah mezi člověkem a řádem světa?

Jak má člověk poznat, kdy jednat a kdy nejednat?

Oldřich Král tento posun ve svém českém pojetí Knihy proměn zdůrazňuje právě rozlišením základního orákulového textu a komentářů. V komentářové vrstvě už nejde jen o význam jednotlivých znamení; jejich struktura se stává prostředkem k popisu vztahů a pohybu světa.

Orákulum dostalo křídla.

Kniha, která změnu nevidí jako poruchu

Možná právě zde leží důvod, proč I-ťing přežil dobu, ve které vznikl.

Naše běžná intuice má tendenci hledat stabilitu.

Máme nějaký stav a pak se něco stane. Změnu často vnímáme jako odchylku od normálu:

fungující firma se dostane do krize, vztah se začne měnit, přijde válka, ekonomický šok, nemoc nebo životní rozhodnutí.

Nejprve byl řád. Potom přišla změna.

I-ťing dovoluje obrátit perspektivu.

Změna není poruchou světa. Změna je jeho normálním stavem.

To, čemu říkáme stabilita, může být jen určitá fáze procesu.

Situace vzniká, rozvíjí se, dospívá k určité hranici a přechází v jinou.

Proto je také tak důležitá otázka načasování.

Stejné jednání může být v jedné fázi správné a v jiné chybné.

Někdy je namístě postupovat.

Jindy čekat.

Někdy něco budovat.

Jindy připustit ústup.

I-ťing proto není jen katalogem 64 stavů. Můžeme jej číst jako katalog 64 typů dynamických situací.

A najednou kniha stará několik tisíc let nepůsobí až tak archaicky.

Orákulum, nebo filozofie?

Svádí to k elegantnímu závěru:

I-ťing byl nejprve primitivní věšteckou knihou a čínští filozofové z něj později vytvořili něco hlubšího.

Jenže právě to by bylo příliš jednoduché.

Obě podoby se nikdy úplně neoddělily.

I významní myslitelé pozdější Číny se k divinačnímu charakteru knihy vraceli. Například neokonfuciánský filozof Zhu Xi ve 12. století zdůrazňoval, že původní význam Knihy proměn nelze od jejího použití jako orákula jednoduše odstřihnout.

Pro něj však divinace nemusela znamenat mechanické zjišťování budoucnosti. Mohla být způsobem, jak člověka vystavit nejistotě, přinutit jej situaci znovu promyslet a všimnout si možností, které předtím neviděl.

A tím vzniká mnohem zajímavější otázka.

Možná není nutné rozhodnout, zda je I-ťing orákulum, nebo filozofie.

Možná je zvláštní právě tím, že stojí někde mezi nimi.

Náhodně nebo rituálně vzniklý hexagram nabídne obraz situace.

Text mu dá jazyk.

Člověk mu musí dát význam vzhledem k otázce, kterou skutečně řeší.

Odpověď proto neleží pouze v knize.

Vzniká ve vztahu mezi textem, situací a tím, kdo se ptá.

A právě tam se z věštění může stát reflexe.

Kniha proměn

Český název Kniha proměn je proto možná výstižnější, než se na první pohled zdá.

Není to kniha budoucnosti.

Není to ani katalog správných odpovědí.

Je to několik tisíc let rozvíjený způsob přemýšlení o světě, ve kterém nic nezůstává přesně tam, kde to bylo.

Jeho nejstarší vrstvy se snažily poradit člověku, který nevěděl, co přijde.

Pozdější vrstvy položily obtížnější otázku:

Jak máme jednat ve světě, když nikdy nemůžeme přesně vědět, co přijde?

A možná právě proto se I-ťing četl ještě tisíce let poté, co svět jeho prvních čtenářů dávno zanikl.