I-ťing a náhoda: proč by několik mincí mělo něco vypovídat o situaci

Náhodné hody mincemi
Na první pohled to celé působí zvláštně.

Máme starý a překvapivě propracovaný systém, který se po staletí používá k přemýšlení o změně, vztazích a rozhodování. A vstupní branou do něj je něco velmi prostého:

šest hodů třemi mincemi.

Právě tady se mnoho lidí zarazí.

Ještě připustí, že hexagram může být zajímavým obrazem situace. Ještě přijmou, že Kniha proměn může nabídnout neobvyklý způsob uvažování.

Ale pak přijde otázka:

Proč by měl o mém problému něco vypovídat právě ten hexagram, který vznikne náhodným hodem?

Není to nakonec jen los?

A pokud ano, proč mu vůbec věnovat pozornost?

Náhoda, nebo smysluplná souvislost?

Pro podobnou zkušenost existuje pojem, ke kterému se v souvislosti s I-ťingem často vracíme: synchronicita.

V nejjednodušším významu označuje situaci, kdy dvě události nejsou spojeny zjevnou příčinou a následkem, přesto mezi nimi člověk vnímá významovou souvislost.

Ne:

A způsobilo B.

Spíš:

A a B se setkaly způsobem, který v dané chvíli dává smysl a je pro situaci důležitý.

Právě tak někteří lidé popisují zkušenost s I-ťingem.

Položí otázku. Vznikne hexagram. Mezi otázkou a výsledkem hodu neznáme žádný běžný kauzální mechanismus.

A přesto někdy výsledek působí podivně přiléhavě.

Synchronicita neříká, proč se to děje. Spíš pojmenovává určitý typ zkušenosti: dvě události spolu nemusí být spojeny příčinou a následkem, přesto mezi nimi vzniká významový vztah.

K tomuto pojmu se podrobněji vrátíme u Junga.

Synchronicita ale není jediný způsob, jak podobnou zkušenost chápat.

Jiný, vzdáleně příbuzný pohled nabízí představa future-pull – jakéhosi „tahu budoucnosti“ nebo volání smyslu.

Wayne Dyer tím pracoval s představou, že člověk není jen tlačen svou minulostí, zkušenostmi a okolnostmi, ale může být zároveň přitahován něčím, k čemu směřuje.

Pokud se na dění díváme touto optikou, můžeme I-ťing chápat ještě jinak:

možná se právě teď setkáváme s obrazem, který pro další krok potřebujeme.

A existuje samozřejmě i střízlivější psychologický pohled: význam vzniká ve chvíli, kdy člověk náhodný obraz vztáhne ke své situaci.

Tyto pohledy se nemusí navzájem vylučovat a nemusíme teď rozhodovat, který z nich je „správný“.

Ať už je na pozadí obyčejná náhoda, synchronicita, širší směřování nebo něco, co neumíme dobře pojmenovat, prakticky se děje jedna důležitá věc:

do našeho způsobu uvažování vstoupí obraz, který jsme si sami nevybrali.

Narušení samozřejmostí

Když řešíme nějaký problém, většinou se nepohybujeme v prázdném prostoru.

Máme své obavy, přání, zvyky, obrany, naučené argumenty a příběhy, které si o sobě a své situaci vyprávíme.

Jsou to naše filtry reality.

Máme je všichni.

Je to evoluční zjednodušení a past v jednom.

Zjednodušení proto, že nemusíme neustále znovu hodnotit každou situaci, každý podnět a každé rozhodnutí. Spoustu věcí za nás vyřeší autopilot – zkušenosti, naučené vzorce, rychlé úsudky a zkratky.

Past proto, že stejný autopilot běží i ve chvíli, kdy bychom právě potřebovali přemýšlet jinak.

A tak si pořád klademe podobné otázky.

Pořád na ně odpovídáme podobně.

A divíme se, že se nikam neposouváme.

V tom okamžiku do toho může vstoupit náhoda.

Ne proto, že by automaticky přinášela pravdu.

Ale proto, že jsme si výsledek nevybrali.

Padne obraz, který je mimo filtr. Může být nepohodlný, překvapivý, jiný, než jsme čekali – nebo naopak až znepokojivě zapadající.

A právě tím může změnit směr pozornosti.

Pokud zůstaneme u psychologického pohledu, nemusíme zacházet dál.

Náhodně vzniklý hexagram nám přinejmenším předestře otázku, kterou jsme si sami nepoložili.

Nevíme, jestli obraz přišel „zvenčí“, nebo jestli jeho význam vzniká až v našem setkání s ním.

Pro další krok to ale nemusíme rozhodnout.

Co se stane, když se objeví třetí pohled

Představme si člověka, který už dlouho řeší, zda odejít z práce.

V hlavě má dva argumenty:

„musím odejít, jinak se nic nezmění“
„nemůžu odejít, bylo by to nezodpovědné“

Oba argumenty mohou mít svou pravdu.

A oba mohou být zároveň obranou.

Člověk mezi nimi osciluje a nic nového už nevidí.

Pak se zeptá I-ťingu a objeví se třeba obraz Očekávání, Ústupu, Sváru nebo Nedokončení.

Nevíme, proč se objevil právě tento obraz.

Ale teď tu je.

Najednou se člověk neptá jen:

„Mám odejít, nebo zůstat?“

Ale třeba:

• Na co vlastně čekám?
• Nedívám se na celou situaci špatně?
• Není potřeba něco nejdřív dokončit, aby se otevřela další cesta?
• Není ústup v tuto chvíli přípravou, a ne porážkou?

Vznikne třetí pohled.

A někdy stačí právě to, aby se problém pohnul.

Náhoda jako brána

Možná je proto přesnější přestat se ptát, zda je náhoda „moudrá“, a začít se ptát, jakou roli hraje.

Může být bránou.

Otevře určitý obraz.

Přivede pozornost jinam.

Přinutí člověka vytvořit vztah mezi symbolem a konkrétní situací.

U I-ťingu je navíc ještě jedna vrstva.

Náhodný podnět není úplně libovolný.

Nevstupuje do prázdna, ale do struktury 64 hexagramů, obrazů, vztahů a proměn, která se po staletí rozvíjela a komentovala.

Náhoda tedy neříká jen:

„Podívej se jinam.“

Spíš nám předestře:

„Podívej se na svou situaci skrze tento konkrétní obraz.“

A to už je něco jiného než obyčejný los.

Co když v tom vidíme jen to, co chceme?

To je důležitá námitka.

Ano, může se stát, že člověk v hexagramu najde přesně to, co najít chtěl.

Potvrzení vlastního přání.

Ospravedlnění rozhodnutí, které už udělal.

Nebo naopak důvod, proč nic neměnit.

To je reálné riziko.

Stejně jako u psychologických testů, duchovních textů, manažerských modelů nebo rad přátel.

Člověk je mimořádně schopný přizpůsobit si výklad tak, aby mu vyhovoval.

Proto záleží na způsobu práce.

A také na tom, zda si I-ťing interpretujeme sami, nebo do procesu vstoupí někdo další, kdo může nabídnout odstup a jiný pohled.

I-ťing může být použit jako stroj na potvrzení vlastního názoru.

Nebo jako nástroj, který člověka přinutí všimnout si i toho, co se mu příliš nehodí.

Rozdíl není v mincích.

Je v postoji.

A co když je v tom opravdu něco víc?

Ani tahle otázka nesmí být odbyta nebo zesměšněna.

Někteří lidé mají zkušenost, že odpověď I-ťingu působí natolik přesně, že jim psychologické vysvětlení připadá nedostatečné.

Jiní v tom nic takového nevidí a celý proces chápou jako promyšlený způsob práce s náhodou a symbolem.

Obě zkušenosti jsou možné.

Nemáme dobrý důvod předstírat jistotu tam, kde ji nemáme.

Můžeme říct, že kauzální mechanismus mezi otázkou a výsledkem neznáme.

To ale není totéž jako říct, že žádná jiná souvislost existovat nemůže.

A právě tady zůstává I-ťing otevřený.

Pohybuje se někde mezi tím, co lze vysvětlit, tím, co lze zakusit, a tím, co zatím neumíme dobře pojmenovat.

Rozhodnutí pořád zůstává na člověku

Ať už náhodu chápeme jakkoli, jedna věc se nemění.

Hexagram za nás nerozhodne.

Může něco zvýraznit.

Může znejistit náš původní názor.

Může nabídnout obraz, který nás zasáhne.

Může dokonce působit dojmem, že „přišel přesně“.

Ale poslední krok zůstává na nás.

Pověrčivost říká:

„Padlo to takhle, takže musím poslechnout.“

Zralejší práce s I-ťingem podle mě vypadá jinak:

„Padl tento obraz. Co mi ukazuje? Kde se mě týká? Kde ne? Co ve mně vyvolává odpor? Co jsem dosud přehlížel? A co z toho pro mě skutečně plyne?“

Tím se odpovědnost nezmenšuje.

Naopak.

Ne všechno musí mít jedno vysvětlení

Naše moderní uvažování má jednu slabinu: máme silnou potřebu všechno rozebrat na součástky, popsat mechanismus a rozhodnout, co to doopravdy je.

Psychologická technika?

Synchronicita?

Duchovní praxe?

Historické orákulum?

Symbolický systém?

Možná se tyto vrstvy nemusí navzájem vylučovat.

Jeden člověk může v I-ťingu vidět nástroj reflexe.

Jiný způsob, jak vstoupit do rozhovoru s něčím, co přesahuje jeho běžné uvažování.

Další v něm může hledat hlubší řád.

Dokud z vlastní zkušenosti neděláme důkaz pro všechny ostatní, není nutné tyto pohledy násilně sjednocovat.

Pro praktickou práci možná stačí méně ambiciózní otázka:

Pomáhá mi tento způsob práce vidět svou situaci poctivěji a z větší šířky?

Pokud ano, má smysl pokračovat.

A tím se dostáváme k otázce samotné

Jenže ani nejlepší hexagram mnoho nepomůže, když se ptáme špatně.

Otázka může být příliš úzká.

Může být manipulativní.

Může v sobě už obsahovat odpověď, kterou chceme slyšet.

Nebo může být tak obecná, že se k ní dá vztáhnout téměř cokoli.

Pak není problém v mincích ani v I-ťingu.

Problém začal ještě před hodem.

Jak položit otázku tak, aby skutečně otevřela situaci místo toho, aby jen potvrdila to, co už si myslíme?

To bude téma dalšího dílu.